ČFTA

CZ 
Zapomenuté transporty do Běloruska

Zapomenuté transporty do Běloruska
(Forgotten Transports: To Belarus)

Documentary
Czech Republic, 2008, 85 min


 

* The information on films and the photographs are
automatically generated from the csfd.cz database.



"Zapomenuté transporty do Běloruska" je druhým ze čtveřice devadesátiminutových filmů Lukáše Přibyla, které jsou mozaikou vzpomínek židů deportovaných z Čech a Moravy do koncentračních táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a východním Polsku. Tedy míst, o kterých se narozdíl od nechvalně proslulé Osvětimi, Treblinky, Dachau či Terezína příliš nemluví, ale které byly svědky stejně krutých osudů stovek tisíc lidí.Filmy jsou, bez použití současných záběrů a komentáře, složeny z velmi osobních zážitků, které se proplétají a vytvářejí dosud neznámý a překvapivý obraz přežívání v ghettech a táborech Riga, Salaspils, Kaiserwald, Malý Trostinec, Jagala, Ereda, Zamošč, Sawin a dalších. Svědci hovoří pouze o místech, osobách a událostech, se kterými se osobně setkali a každý zmíněný detail je pečlivě dokumentován pomocí unikátních, z naprosté většiny nikdy nezveřejněných autentických fotografií a filmových fragmentů, nalezených během let neuvěřitelně trpělivého bádání v archívech, soukromých sbírkách, na půdách domků v polských vesnicích nebo i v garážích rodin bývalých příslušníků SS. Pro výsledných šest hodin dokumentárního cyklu bylo pořízeno, po téměř celé Evropě, ale i v Izraeli, USA, Austrálii či Venezuele, více než 260 hodin záznamu. Natáčeným rozhovorům předcházelo letité pátrání po svědcích, spojené s pracným ověřováním jmenných seznamů přeživších, prohledáváním listin na matrikách, bezpočtem telefonátů a stovkami dopisů, inzeráty v novinách i na internetu. Mnozí z vypovídajících museli být dlouze přesvědčováni, aby se se svými zkušenostmi zažitými před více než šedesáti lety tvůrcům svěřili. Většina z nich o svých traumatech promluvila vůbec poprvé. "V některých případech trvalo i dva roky postupného získávání důvěry, než jsem obdržel svolení zaznamenat vzpomínky těchto válkou poznamenaných lidí. Jejich vlastní děti se o osudu svých rodičů dozvídaly až od nás." komentuje Lukáš Přibyl. Autoři projektu museli doslova bojovat s časem. "Jednou jsme letěli přes půl světa, abychom v Coloradu zjistili, že dohodnuté natáčení se nekoná. Starý pán totiž mezitím upadl do komatu a umíral. Se svolením lékaře a rodiny jsme se s ním v nemocnici přesto pokusili promluvit. Když uslyšel název tábora, ve kterém byl vězněn a který přežila jen hrstka lidí, probral se z bezvědomí a dvě hodiny s námi na kameru o svých zážitcích hovořil - poprvé ve svém životě. Během rozhovoru popsal, jak přečkal vlastní popravu a vyškrabal se z masového hrobu, a že čekal na nás, aby vše konečně někomu řekl. Muž ještě stačil promluvit s rodinou a zemřel v míru sám se sebou o osm hodin později."Tvůrci si také uvědomovali limity a ošidnost lidské paměti. Proto bylo každé interview pečlivě konfrontováno se všemi dostupnými prameny informací o tom kterém místě nebo člověku, což znamenalo studium tisíců stran dobových dokumentů, nacházejících se v depozitářích archívů a muzeí po celém světě - od nedávno odtajněných svazků bývalého KGB v pobaltských státech, dokladů shromážděných postupující americkou armádou v pětačtyřicátém roce, po důkazní materiály pro procesy s nacistickými zločinci v německém Bundesarchivu. Drtivá většina natočených svědectví však byla mimořádně přesná. Člověk, který přežil jako jediný z tisíce deportovaných, si nemá s kým své zkušenosti porovnávat a vyměňovat. O popisovaných místech rovněž nebyly natočeny žádné dokumentární filmy a literatura o nich takřka neexistuje, takže svědci do svých vzpomínek nemohli nevědomky integrovat poválečné poznatky. Sdělovali tak jen to, co si opravdu pamatovali.Každý ze čtyř filmů popisuje jeden cíl deportačních transportů a soustředí se na určitý způsob, jakým se lidé vyrovnávali s naprosto extrémními podmínkami. Právě premiérovaný díl o Lotyšsku tak konfrontuje zoufalý individualismus mužů v táboře Salaspils, kde, pokud nepadli za oběť kulce, většina vyhladovělých vězňů jednoduše umrzla, s životem v rižském ghettu, v kterém se lidé přes okolní hrůzu snažili uchovat si zdání "normálního" života. Mladí, věrni heslu "carpe diem", pod trestem smrti pořádali večírky a "tančili na hrobech, a to doslova" (slovy jedné svědkyně). Děti musely chodit do školy kolem šibenice, "na které visel soused". Smrt byla všudypřítomná, ale nechyběla tam ani láska. Díl o Bělorusku se zaměřuje na nacistickou vyhlazovací mašinerii v Malém Trostinci a minském ghettu a na partyzánský odboj. Zprostředkovává apokalyptickou vizi krajiny plné močálů a masových hrobů, v noci ozářené plameny šlehajícími z podpálených vesnic, země, kde půda "páchla vodkou, ohněm a krví". Nutnost žít s vědomím vlastního blížícího se konce v nedalekých vyvražďovacích centrech jako Sobibor a Majdanek pak popisuje část o východním Polsku, zaměřená na prakticky neznámé pracovní tábory a tranzitní ghetta. Jedinou možností, jak přežít, bylo uprchnout do nehostinného kraje s většinou nepřátelským obyvatelstvem, kde se život žida rovnal pěti kilogramům cukru. Útěk znamenal neustálé hledání útočiště, nekonečné skrývání, ustavičnou přetvářku, trvalou samotu. Jeden z vypovídajících byl například třikrát dopaden a uvězněn ve stejném vězení, pokaždé pod jiným jménem a s odlišným životním příběhem. Naopak fascinující příběh pětačtyřiceti českých dívek deportovaných do Estonska, které se jako jediné z transportu dožily osvobození, vypráví o pospolitosti a zarputilém odhodlání držet se hesla "jedna za všechny, všechny za jednu". Ženy vytrvaly jen díky neuvěřitelně sebeobětavé vzájemné pomoci a tvrdohlavé snaze nepřipouštět si tragédii odehrávající se kolem nich, přestože prošly celou řadou koncentračních táborů.Cílem režiséra Lukáše Přibyla bylo složit obraz historie z vlastních příběhů konkrétních lidí, dívat se na vše jejich očima a nepřisuzovat vypravěčům pouze roli komentátorů dějinných událostí. Dokumentární cyklus Zapomenuté transporty, ač pojednává o nanejvýš temné době, tak diváka inspiruje životním optimismem, vnitřní silou a moudrostí vypravěčů.



Zapomenuté transporty do Běloruska
Zapomenuté transporty do Běloruska
Zapomenuté transporty do Běloruska
We use cookies on our website to give you the most relevant experience by remembering your preferences and repeat visits. By clicking “Accept”, you consent to the use of ALL the cookies. However you may visit Cookie Settings to provide a controlled consent.
Settings Accept
You can refuse consent here.
×
Cookie settings

This website uses cookies to improve your experience while you navigate through the website. Out of these cookies, the cookies that are categorised as necessary are stored on your browser as they are essential for the working of basic functionalities of the website. We also use third-party cookies that help us analyse and understand how you use this website. These cookies will be stored in your browser only with your consent. You also have the option to opt-out of these cookies. But opting out of some of these cookies may have an effect on your browsing experience.

Necessary

Necessary cookies are absolutely essential for the website to function properly. These cookies ensure basic functionalities and security features of the website, anonymously.

Analytics

Analytical cookies are used to understand how visitors interact with the website. These cookies help provide information on metrics the number of visitors, bounce rate, traffic source, etc.

Performance

Performance cookies are used to understand and analyse the key performance indexes of the website which helps in delivering a better user experience for the visitors.

Advertisement

Advertisement cookies are used to provide visitors with relevant ads and marketing campaigns. These cookies track visitors across websites and collect information to provide customised ads.